Vznik karate

    V historii karate-do existují tři důležitá období, která měla významný vliv na rozvoj tohoto umění.

     První období začalo roku 1429, kdy bylo n Okinawě vydáno královské nařízení podporující vzdělávací systém, známé pod názvem Bunjirikokuseisaku. Všeobecným rozmachem vzdělanosti rostla i vzdělanost v bojových umění.

      Počátkem druhého období byl rok 1477, kdy okinawský král ze strachu o svou pozici zakázal šlechtě nošení mečů na veřejnosti. Toto nařízení zvané Haitorei vyvolalo značný odpor, jelikož v těchto dobách byl meč znakem společenského postavení. Těmito událostmi byl podnícen nejen rozmach studia boje beze zbraně, ale i sebeobrany za využití běžných rolnických nástrojů, známé dnes pod názvem Kobudo.

     Třetí období začalo roku 1604, kdy byl vydán japonskou vládou zákon zakazující vlastnění jakýchkoli zbraní. Tato nařízení by se dalo považovat za předzvěst následujících událostí z roku 1609, kdy japonský císař vydává dekret Tokugawa umožňující shogunovi Daimijóovi kolonizovat Okinawu, ten se svým klanem Satsuma ostrov napadl a po krátkých bojích si jej podrobil. Nadvláda japonců přinesla Okinawě bídu a utrpení. Okinawané byli využívání k nuceným pracím a Japonci bez milosti trestali jakýkoliv pokus  o odpor proti otrokářskému zřízení. Není divu, že atmosfér na ostrově stále houstla, což se projevovalo ve stále častějších střetech Okinawanů se samuraji. Umění TE v rukou okinawských mistrů bylo stále větší hrozbou pro japonské monarchy, a proto bylo jakékoli odhalení výuky tohoto umění bez milosti trestáno okamžitou popravou. Účinnost sebeobrany beze zbraní, popřípadě za využití čehokoli, co bylo při ruce, byla dovedena do takové dokonalosti, že nebylo žádnou zvláštností vítězství mistra TE nad po zuby ozbrojeným profesionálem z řádu samurajů. Prostí okinawané si toto nedokázali logicky vysvětlit, což bylo důvodem vzniku mnoha legend a pověstí o nadpřirozených schopnostech těchto mistrů. Jak již bylo zmíněno, každý, kdo ovládal TE, byl v ohrožení vlastního života, proto veškerá výuka probíhala v přísném utajení a znalosti byly předávány pouze v rodinném kruhu z otce na syna. Utajení šlo až tak daleko, že byly pozastaveny veškeré písemné záznamy, což je z dnešního pohledu tragédií, poněvadž se mnoho z tohoto umění ztratilo v propadlišti času.